Hra věží

Někdy koncem ledna jsem se pustila do čtení Hry věží. Moc jsem od knihy neočekávala. Nebo tedy spíše vůbec nic. Myslela jsem si, že mě nebude bavit… Ještě po tom co jsem na netu četla recenzi, ve které autor knihu přirovnával k Harrymu Potterovi. Říkala jsem si, že to bude trapná napodobenina.

Popravdě to nemá s Harrym nic společného. Nemá to společného nic s žádnou knihou, jakou jsem kdy četla.

Je to naprosto geniální…

Zpočátku jsem z toho byla lehce v rozpacích. Nevěděla jsem co si myslet. Říkala jsem si, že buď to bude hodně špatný a nebo hodně dobrý ...
Jak to tak vypadá tak nakonec asi hodně hodně hodně dobrý.
Některé scény nebo postavy by mi jindy připadali už trochu přitažené za vlasy, ale tady tak nějak zapadli do příběhu a bylo to fajn. Některé osoby jsem si oblíbila víc než jsem myslela že je možné... Například, nebo spíše hlavně Alarich mě fascinoval ... Vím že není hlavní postavou a vlastně není ničím důležitý, ale mě se jeho postava moc líbí. Maličko mě zklamal, poté co jsem zjistila čím je a v čem spočívá jeho moc a tak ... Připadalo mi to moc obyčejné. Už v tom nebylo žádné tajemno. Ale stejně je pro mě nejlepší postavou knihy.

   „Milá Ty, tělo, které nosíš, patřívalo mně.“